banner-milan
×

Upozornění

JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 63

středa 22. 7. 2009

1007_poe

poe1607/10/09

160 let od úmrtí Edgara Allana Poea - literární večer navazující na lednovou akci ke 200. výročí narození.

Opět jsmesi prošli nejslavnější poevské interprety a za deset minut deset shlédli/vyslechli v pražské premiéře úpravu havraní miniopery Pavla Drábka a Ondřeje Kyase The Parrot. Zazněly též premiérové překlady 3 básní E. A. Poea.

středa 22. 7. 2009

1120_broken head

broken_head

20/11/09

Magdaléna Peševa - Broken Head
vernisáž - nástěnná malba - Pilot, Donská 19, Praha 10

narozeniny Ondry Skaly a Petra Skaly
hráli:
JTNB
BJ TZARR
Michal Marijánek
a Andrej Boleslavský

foto

středa 22. 7. 2009

0923_seifert

23/09/09

Kterak J. Seifert Nobelovu cenu dostal
oslava 108. narozenin Jaroslava Seiferta na pražském Břevnově
"Viděl jsem hory plné ledu / ačkoli zpívat vůbec nedovedu"
Rekonstrukce návštěvy Romana Jakobsona podle materiálů StB.

pátek 17. 7. 2009

1208_kunsthaus sananim

lovnalosa

8/12/09

Looserfest

Kunsthaus Sananim - Lov na losa

Krvavá férie v předsvatebním reji pojednávající o neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí.

autor: Michal Walczak - překlad: Jiří Vondráček - hráli: Šárka Ježková, Zdeňka Steklá, Martin Virt, Jakub Lucký, Milan Diviš

film: Karel Koula - hudba: Michal Brabec - výprava: Renata Weidlichová - grafika: Jiří Trantina - světla: Pavel Puškár

režie: Miroslav Drábek

pátek 17. 7. 2009

1110_sananim

lovnalosa

10/11/09

Kunsthaus Sananim - Lov na losa

Krvavá férie v předsvatebním reji pojednávající o neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí.

autor: Michal Walczak - překlad: Jiří Vondráček - hrají: Šárka Ježková, Zdeňka Steklá, Martin Virt, Jakub Lucký, Milan Diviš

film: Karel Koula - hudba: Michal Brabec - výprava: Renata Weidlichová - grafika: Jiří Trantina - světla: Pavel Puškár

režie: Miroslav Drábek

pátek 17. 7. 2009

1013_kunstahus

lovnalosa

13/10/09

Kunsthaus Sananim - Lov na losa

Krvavá férie v předsvatebním reji pojednávající o neschopnosti vyrovnat se s vlastní minulostí.

autor: Michal Walczak - překlad: Jiří Vondráček - hrají: Šárka Ježková, Zdeňka Steklá, Martin Virt, Jakub Lucký, Milan Diviš

film: Karel Koula - hudba: Michal Brabec - výprava: Renata Weidlichová - grafika: Jiří Trantina - světla: Pavel Puškár

režie: Miroslav Drábek

foto

úterý 21. 4. 2009

26/4/09 Výlet za hranice

vylet

26/04/09 a 29/04/09

120 let od narození Ludwiga Wittgensteina (a 58 let od jeho úmrtí)

Road trip Praha - Olomouc - Vídeň - Praha: dobrodružná výprava za hranice hranic poznání.

Site specific: Ludwig dodělal, Wittgensteiny jsme dodělali.


Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury a Magistrátu hlavního města Prahy.

neděle 8. 2. 2009

20/2/09 Work in progress

wip 20/02/09

Wittgensteinové na Kladně - Work in progress

v Centru současného umění DOX, Osadní 34, Praha 7

V rámci projektu Wittgensteinové na Kladně se uskutečnilo multimediální představení s podtitulem "Work in progress" vycházející z divadelní hry L.Čumby.

Učinkovali: Petr Halíček, Petr Rakušan a Alžběta Kostrhunová
Special guests: Cabowitz a Ing. Moula (UH)

Hudba: Tubové kvarteto Síla

Večerem provázel autor koncepce Ladislav Čumba


Projekt se uskutečnil za finanční podpory Ministerstva kultury a Magistrátu hlavního města Prahy.

foto

Dech rozpálené ulice...

Athénská surrealistická skupina

Řádný život, jak dobře víme, nemá happy end, vyjma svého spektakulárního převratu. Pokud nám osamělá šílencova procházka věčnou nocí ukazuje, že objektivní realita je zlou noční můrou, z níž jsme občas nuceni se probudit zoufalým kopáním do jejích ostnatých drátů, křečovitým škrábáním nenabroušeným nožem na její palimpsest, odhaluje vědomé zapletení se do společenských konfrontací, že revolta proti existujícímu, proti „tak to je“ tohoto plně globalizovaného světa, je snově přízračným vybídnutím, jež prosazuje svou, vždy k subjektivním proudům tužeb vnímavou skutečnost.  Jedná se o realitu za subjektivní skutečností, utopickou skutečnost, hmatatelnou jen ve své vrtkavosti, skutečnost nadskutečnou. Rebelantské okamžiky jsou vynořená místa nadskutečnosti, křižovatkami, kde se konkrétní utopie sebe-osvobozování stávají  opravdu žádanou volbou. Takové okamžiky se nedávno objevily v radikálním studentském hnutí, které již mnoho měsíců dává tisícům lidí nádech ulice, dech opravdové poezie, který se obrací proti ergonomickému životu ve jménu nahého - a proto tak krásně schopného tvorby i katastrofy - subjektivního života.


„Tam, kde tmavne nebe, z kamení vyvstává bezmračný příslib, že už nikdy nebude návratu k běžnosti.“ Tato z anarchistického plakátu vypůjčená věta, vyjadřuje podstatu toho, co se od loňského jara odehrává v ulicích Athén a dosti dalších měst. Muži a ženy, kteří obsadili své školy, kteří se naučili samosprávně organizovat svou každodennost v prostorách až před okamžikem nehostinných pro jakékoli samosprávné gesto, kteří čelili chemické válce a bestiálnímu násilí ze strany ozbrojených represivních zlomků státu, kteří svou přiznaně plodně znesvěcující činností proměnili svatyně panujícího názoru na ohniska kolektivního odporu a subjektivních vymezení sebe sama, kteří tvrdohlavě setrvávali bezmála celý jeden rok na válečné stezce, vyryli do asfaltu linii úniku před normalitou. Již jen proto, bez ohledu na sváry mezi různými politickými strategiemi v nitru hnutí, se můžeme postavit vedle nich a otevřeně vyjádřit naši solidaritu. Již jen proto stojí za to, abychom promluvili, ne coby interpreti událostí, ale jako subjektivity, které volně sázejí na předpoklad autonomie a volí se spojit s těmi, kteří již v aktuálním boji proti šéfům a státnímu útlaku vyzkoušeli tuto sázku na svých vlastních tělech.


Po vystoupení již, abychom volili přesná slova, neexistuje návratu ani alespoň inverze, jednou pro vždy a všude, k životu takovému, jaký byl. I kdyby základní cíle tohoto hnutí byly neúspěšné, i pokud by politiky podrobenosti vzdělávání kapitálu pokračovaly v bytí na denním pořádku, i kdyby byla nálada pro převrat ohrožena zeslábnout do rutinního životního stylu revolucionalizace, ani jeden muž nebo žena z davu, který se v této době ocitl na „druhém břehu“ se k normalitě nevrátí bez toho, aby nesmazatelně necítil ve své subjektivitě necítil stopy toho, že se samotný význam „normality“ citelně proměnil. Prožitek kolektivního zápasu, zahrnutí se do diskusí, obsazení, demonstrací, pouličních bitek se vrývá do činné paměti našeho těla, a z přílivu objektivního času nelze nikdy vymazat mimořádně drahocenný poznatek: že existuje, že může být něco za rytmy s komerční produkcí smířeného života, nebo – což je možná skvostnější – že tato normalita je právě oním zlým snem, z něhož jsme se již probrali. Že každodenně žijeme ve společnosti vykořisťování a útlaku není dozajista zdánlivé nebo fenomenální; je to skutečné, dusivě reálné právě tak jako traumatické. Ale procitnutí z této skutečnosti, která se jeví jako definitivní, totální skutečnost podřízeného, konzumenta, diváka, zbídačeného producenta, tvoří dostatečný důkaz toho, že normalita není ani jediný ani nejlepší ze všech možných světů, že normalita je sama rozdrásaná, stigmatizovaná protiklady, pnutími, která nemohou být odstraněna, antagonismy, jež se potlačují do podvědomí, ale setrvávají v bytí definitivními, že normalita je daností, kterou můžeme opustit.


Navzdory tomu všemu bychom nechtěli, aby nám stačilo, že se pro dav skutečně bojujících lidí v konkrétní souhře okolností vysnilo pole možností za hraničními čárami „normálního života“. Coby surrealisté a surrealistky si chceme ponechat schopnost kritiky, překračovat do otázek politického zájmu, z výhledového místa, které nám zajišťuje prchavé souhvězdí poezie, lásky a revoluce. Důsledkem toho nemůže náš postoj k do budoucnosti propagovanému kontra-reformismu v oblasti vzdělávání než znamenat zásadní zpochybnění samotného vzdělávacího systému, coby systému zotročování ducha, který paušalizuje vztahy moci-vědění, rozděluje role třídního panování/podřízenosti a reprodukuje ideologické strategie přizpůsobení se normalitě společnosti, která je strukturovaná jako jedna všeobecná továrna-vězení. Nemáme žádný důvod zaměňovat zaštítění všeobecného práva na svobodnou tvorbu a rozšiřování vědomostí, a tedy zajištění veřejných záruk tohoto práva, se zaštítěním státem organizovaného a kontrolovaného vzdělávání, které v praxi toto právo zneplatňuje. Nevybíráme si žádného z katů ducha! Obracíme se proti státu a kapitálu, podporujíce pokaždé se objevující ohniska společenského odporu, abychom přispěli k přetržení všech pout, která až dodnes znemožňují přiblížení dialekticky objektivního, veselého a apokryfního, vědění, vzrušeného rozvinutí lidské subjektivity ve znovu-okouzleném světě. Toto osvobozující vědění se klade jako skutečná možnost v okamžicích rebelantské kolektivní činnosti, kdy se vlak kapitalistického pokroku trhá, i když jen na chvilku, když se rozevírá obzor jinakého života. Pole, kde dochází ke zlomu, nejsou vzdělávací instituce ale vzbouřenecká společenská hnutí. A nositelé v analogii k němu, nositelé „poezie budoucnosti“ uprostřed vrávoravě rozvinuté současnosti, nejsou hierarchie státního vzdělávání, ale kolektivity-subjektivity, jež se snaží rozdat vědění o světě, aby ho změnily a ne aby ho interpretovaly, které se snaží promluvit o životě, aby rozbily jeho řetězy a nikoli zkrášlovali jeho bídu.


Existuje i poslední slovo, které je v tomto vyjádření činné solidarity třeba, abychom řekli pohnuti státem dirigovanou propagandou o „zakuklencích“, ne proto, že se nám nelíbí mýtické vyprávěnky, ale protože vkládáme naději v kladný průběh ideologických výtvorů, jenž přihlížejí na ospravedlnění nepřátel svobody. Jediní „zakuklenci“, za které bojujeme, aby si sundali kuklu, jsou každodenní, podrobení své společenské roli lidé, kteří němě nosí masku veselého volícího-občana, šťastného nákupčího produktů, čest milujícího dělníka, dobré hospodářky-manželky, stále ještě hrdého Řeka. Můžeme nesouhlasit nebo souhlasit se současnými praktikami v rámci hnutí, to však vůbec nemění naše přesvědčení, že ve společenské válce proti státu a kapitálu, nemáme žádný prostor pro zanechání rukojmích, abychom souhlasili s izolováním a trestáním vzbouřenců, kteří volí se střetnout prostředky, které sami nahlížejí jako více přínosné.


Mohl-li někdo v roce 1968 prohlásit, že „pod dlažbou je pláž,“ dnes můžeme postoupit dále a hlásat, že pod pláží je asfalt, za normalitou výnosné práce a právě tak výnosné školy, pro bezbariérový pohyb zboží zmapované „mládeže“, je cesta, která se uzavírá řetězy demonstrujících, která se plní hozenými kameny, která je spalována plameny neposlušnosti. V asfaltu, který se vynořil a zvrásnil tektonické desky normality, se poezie tyto dny znovu stala uskutečnitelná.


Převzato z časopisu Klédonas (Κλήδονας), březen 2007


Z řečtiny přeložil Denis Kostomitsopoulos

Buechnerův Lenz očima Paula Celana

Alice Stašková

V roce 1960 obdržel německý básník Paul Celan Cenu Georga Buechnera a při té příležitosti pronesl projev, který nazval Meridian – Poledník. Cituje zde poslední věty Buechnerovy povídky Lenz: „Jeho vezdejší bytí bylo mu nutnou zátěží... A tak žil“ a ptá se: kam se ubíralo Lenzovo vezdejší bytí, jeho zdebytí? Pobyt historického Lenze se snad ubíral do oné moskevské ulice, kde ho jedné květnové noci našli bez ducha. Pravý Lenz, píše Célan, totiž Lenz Buechnerův, ten „kráčel 20. ledna po horách.“ To byl pravý Lenz, nikoli ten, kdož se zabývá uměním, nýbrž Lenz jakožto Já. Tento pravý – Buechnerův Lenz – kráčel 20. ledna po horách a tam se setkal s tím zcela cizím: tam potkal své Já. „... jen mu bylo občas nepříjemné, že nemohl chodit po hlavě“ cituje dál Paul Celan a dodává: „Kdo kráčí po hlavě, dámy a pánové, kdo kráčí po hlavě, ten má pod sebou nebe jako propast.“

Celanova řeč se neustále ptá: odkud a odkdy se počíná báseň, odkud se píše. Ptá se po místě a čase události a po možnosti setkání – s tím cizím, úplně cizím, s Já, s tím druhým. „Každé básni“, píše Celan, „je vepsán její 20. leden. A možná, že se všichni píšeme od podobných dat, a nějakým datům se připisujeme.“ Celan zde zmiňuje dva texty, které sám psal, „od svého vlastního 20. ledna“. Báseň, v níž je slyšet hlasy: „Pojď k nám po rukou, kdo nese lampu, může číst jen z ruky.“ Druhý text je krátká próza „Rozhovor v horách“, kterou Celan napsal po jednom neuskutečněném setkání v Engadinu. Celan zde nechá kráčet člověka po horách, „jako Lenz“. Ten člověk tam potká druhého a dojde k rozhovoru...Celan k těmto textům říká ve svém buechnerovském proslovu, v oné básni i v „Rozhovoru v horách“ „jsem se psal od svého 20. ledna. Potkal jsem – sebe sama.“

Ptáme-li se, kam se ubíralo vezdejší bytí, zdebytí, pobyt Celana historického, podobně jako se Celan ptá na historického Lenze, pak to byl možná břeh Seiny, v níž snad 20. dubna 1970 utonul. Ptáme-li se po historickém 20. lednu Paula Celana, od něhož se psal, může to být 20. leden 1942, kdy bylo na konferenci u Wannsee za Heydrichova předsednictva usneseno tzv. „konečné řešení židovské otázky“. Ptáme-li se po historickém Engadinu Paula Celana, pak je to, jak píše v jednom věnování „Rozhovoru do hor“ Sils Maria, kde pobýval Nietzsche, který chtěl, jak dobře známo, nechat postřílet všechny antisemity. V tomto historickém Engadinu se chtěl Celan sejít s Theodorem W. Adornem, ale nesešli se.


Ale pravý Celan? Pravý Celan je Celan básní, Celan v Engadinu, který podobně jako pravý, totiž ten Buechnerův Lenz ve Vogézách – potkal sám sebe. To je Celan proslovu Meridian-Poledník, který začíná a končí na stejném místě, přitom však obepjal celý svět, který možná překročil onu „trhlinu ve světě“, kterou spatřil pravý Lenz. Protože báseň, říká Celan, může být návrat, návrat domů, setkání se sebou sama, tím úplně cizím, tím druhým, návrat dechu, dechovrat. Zde se může vše obrátit, převrátit, vrátit. Může. Řeč Paula Celana není tvrzení. Jeho řeč se ptá, hledá a možná i nachází – možnost. „Kdo kráčí po hlavě, dámy a pánové, kdo kráčí po hlavě, ten má pod sebou nebe jako propast.“

Strana 3 z 16