banner-milan
×

Upozornění

JUser: :_load: Nelze nahrát uživatele s ID: 63

úterý 22. 9. 2009

2209 Jen Svoboda

kinobasne29/09/09

Živá četba a hudba k němým kinobásním
Jiří Kolář: "Ústnice" (1937) & film "Topeklabraní" (2005)
Jun Son-do: "Rybářovy roční doby" (1651) & film "Konec léta" (2009)

četl: Rudy Makrela
autor  filmové části (super-8 mm): JS
hudba: JS (tahačka, drnkačka) a Jiří Mottl (saxofon)

čtvrtek 17. 9. 2009

0920 lit

openaircafe

20/09/09

od 12.00 do 17.00 na rohu ulic Jugoslávská a Londýnská

Literární čtení ve Skutečnosti / Jednodenní Open Air cafe Shakespeare a synové

V rámci pěší zóny Nám. Míru / I. P. Pavlova na akci "Zažít město jinak" cyklojízda Auto*mat.

Topol/Charms/Hůlová/Mrázek/Gregorová/Šabach/Skutečnost/děti/káva/pivo/kolo/limo/helma/a další

fotovideo

neděle 13. 9. 2009

autogang

auto*gang (tdi, cz) - 09/2009

auto*gang on Jugoslavska street, Prague 20/09/2009

auto*gang 20/09/2009 from skutecnost on Vimeo.

pátek 4. 9. 2009

1117 neskutecni

neskutecnost

17/11/09

Přehlídka neskutečné hudby

O.T.K. www.noise.cz/otk

SM Lomoz www.myspace.com/smlomoz

Kurangbe video z youtube

B4 www.myspace.com/federsel

Kotulán & Korbelář www.kotulankorbelar.cz

foto

čtvrtek 3. 9. 2009

0920 cyklojizda

bike_glitches_edit20/09/09

na pouliční slavnosti Zažít město jinak na náměstí Míru

Bike glitches / 2046 (cz) - kolo jako hudební nástroj v jeho čisté podobě

panna ideyko & krecha (pl, Trojmesti - Gdaňsk, Gdyně a Sopot)

obrazy a ilustrace na velkých formátech

Tomáš Roubal (cz) - velkoprostorová, černo-bílá ilustrace!

auto*gang (tdi, cz)

foto | video

pondělí 17. 8. 2009

Mare Bohemicum

MARE BOHEMICUM

Jiří Brynda

Jednoho podzimního odpoledne si pan Krákora zase vyšel jen tak na vycházku do parku. Chodíval sem vždycky rád, protože uprostřed parku byl rybník obývaný celou řadou kachen. Pan Krákora je chodil krmit. Zabrán pohledem na vodní hladinu a na roztomilé reakce jednotlivých ptáků na jeho seschlé housky, osvobozoval se od zlostných myšlenek ohledně lidské společnosti. Pan Krákora byl totiž zraku bystrého a smýšlení příkrého, a jakožto takový byl novinářem s dobře prořízlými ústy. Zpočátku do toho šel s velkými nadějemi – nikoli pro svou osobu, ale ohledně osvícení a následné nápravy lidstva a společnosti, což pro něho neznámo proč vyplývalo druhé z prvního – ale teď už se cítil být unaven. Zadáven každodenním přívalem informací, o které se zbytek obyvatelstva starat nemusí, když nechce, otupen studiemi studií, které ho stále méně zajímaly, všude jen šero slov, někdo třeba vymyslí nebo zjistí něco zajímavého, ale stejně z toho budou jen slova, slova, slova, uvězněná v kleci médií, která jsou tu přece k tomu, aby lidi bavila, ne aby je podněcovala k akci. On už taky k žádné akci podněcovat nehodlal. Nevěděl k jaké. S celkem byl sice nespokojen, ale jeho jedinou aktivitou bylo obdenní zlostně ironické remcání ve sloupcích, které navíc ani zdaleka nebyly placeny podle jeho představ. Napsal už jich hromady a ke kýžené změně to nevedlo. A pořád zůstal jen sloupkařem. Bylo mu 38 a byl unaven. K tomu je třeba připočíst, že byl starým mládencem, na což si už dávno zvykl a opak – zřejmě mladý mládenec – mu přišel nemyslitelný. Co se domácnosti a společnosti týče, měl řadu kamarádek, které ho navštěvovaly a tak trochu se o něho staraly. Odměnou jim byly páně Krákorovy politicko-životní meditace, staré historky, které už většinou slyšely poněkolikáté, ale z neznámých důvodů mu to nedávaly najevo, víno a obskurní vtipy. Obýval menší příjemný byt na Vinohradech, samozřejmě bez výtahu. Majitel byl lenivý. Každý pátek chodil pan Krákora do hospody, kde byl členem určitého neurčitého kroužku štamgastů. Ale jen když se opil, cítil se tam doma.  
Jeho krajané na něho z nějakého zvláštního důvodu a nějakým zvláštním způsobem vůbec působili tísnivě. Už od dětství. Spolužáci byli příliš hluční, rychlí, a občas ho napadali. Ani později se to moc nezlepšilo. Co kolem sebe pozoroval, na univerzitě i v profesním životě, byla předstíraná přátelství, kterými se napříč šířila mlha lhostejnosti, a ze všeho dění a mluvení dělala rozpadající se loutkové divadlo. Pan Krákora se už považoval za člověka bezcitného, ale přesto – nebo právě proto – spravedlivého. Trpěl bystrozrakem, který mu umožňoval málo citu. Nebo naopak. Člověk neví.
Rozdělil poslední kousek poslední housky, narovnal se, strčil do kapsy prázdný sáček a zahleděl se na protější břeh. Melancholie obydlená rákosím, chodníkem s pár loudajícími se chodci a nade vším žlutavě červené stromy. Proč do tohoto okamžiku nelze uzavřít celý život navždy? Už žádné sloupky, jen tahle středočeská podzimní démonie? K dovršení páně Krákorova melancholického pohnutí vplula do záběru osamělá labuť. Zlehka otáčela krkem a plula táhle vpřed.
Dál už to nešlo. Pan Krákora se sebral a vrátil se na chodník, po němž se vydal na menší obchůzku. Tváře umrlých pradávných bůžků a faraónů na spadaném listí. Odpadkové koše. Shrbená stará žena s košíkem a o holi, která se na úpatí lesa posedle snaží najít houbu. Pozítří má přispět sloupkem. O čem má psát? O pocitu dušení v české kotlině? Tolik zplodin a tolik kryptického žvástu? Tolik nafoukaných mrožů na hladině, jeden prázdnější než druhý, ale podle dohody jsou všichni minimálně stejně důležití, a žádný nešetří mikrofony a televizními studii /je-li moderátor z jejich hlediska „korektní“/ a před voliči se kroutí jako tasemnice. Taky prázdné. A vítr sem nezavane, protože všude kolem jsou hory, nejsou sice moc vysoké, ale jsou tam a na mysl národa to už po staletí působí. Ano, to bude ono! Další papírová bomba a ticho a nedostačující honorář. Mroži na jeho hlásek serou horem dolem. Navíc jeho zjištění není vůbec objevné.
Za těchto neradostných úvah byl nucen se vysmrkat. Zatroubil do velkého bílého kapesníku, a když ho duchanepřítomně strkal zpátky do kapsy, nevšiml si, že mu upadl. Hodlal kráčet dál.
„Pane, upadl vám kapesník! Takový krásný…“, zaslechl náhle hlas, a vyšel ze svého vnitřního soustředění a spatřil mladou ženu v černém kabátku, kterak se mu shýbá pro kapesník. Vztyčila se a se zářivým úsměvem mu ho podávala. Pan Krákora byl zaskočen a čímsi zasažen. Okamžitě vycítil, že takovéto bytosti se nenacházejí na každém rohu, a právě nezvyklost této bytosti ho vyváděla z míry. Bylo to, jako by vedle něho spadla kometa a zastavila se těsně nad zemí.          
„Neměl byste být tak roztržitý…“, a pořád se usmívala.               
„Promiňte.. Děkuji… Aha. Uvědomuji si, že by to mělo být naopak…“
„Z toho si nic nedělejte. Ale že jsem tak smělá, nad čím jste to tak krásně přemýšlel? Jestli nechcete, nemusíte odpovídat.“ A zase ten úsměv.
„No, já odpovím, ale zajímalo by mě to ´krásně´… Nevěděl jsem, že přemýšlení může vypadat ´krásně´.“
„Hmm“ a zatvářila se tajuplně, „to pozná jen žena. Vy se zřejmě nedíváte často do zrcadla, jen při česání a holení, že ano? Ne že byste vypadal ošuměle, ale zkušená žena pozná, že o sebe moc nedbáte. O čem jste to přemýšlel?“
„O své práci.“
„Aha“, a dali jsme se zvolna do kroku. „A v čem spočívá vaše práce?“
„Moje práce? Ve žvanění. Prskám, tudíž jsem.“
Zamyslela se, a její výraz se náhle stal dojemně dívčím. „Nechte mě hádat. Jste spisovatel?“
Hahaha. „Svým způsobem. Ale není to to, co si myslíte.“
„Takže jste novinář!“, pravila bystře.
„A nejste vy Pýthie?“
„Ne, já nevěštím, já se jenom koukám kolem sebe. A o čem přemýšlí takový novinář na procházce v podzimním parku? Viděla jsem vás, jak sám krmíte kachny. Myslím, že je to velmi roztomilé a u novinářů nezvyklé.“
„Možná, že jsem nezvyklý novinář.“
„A o čem že to píšete? Každý novinář má přece svou specializaci.“
Naběhla si tak daleko, že pan Krákora dostal chuť dělat si z ní legraci. „Hehehe. O Mare Bohemicum.“
„České moře? Vy si často čtete v Shakespearovi.“
„Nečtu. Ale jestli to nevíte – promiňte, já se jmenuji Oldřich Krákora, Olda. Smím znát vaše ctěné jméno? Jinak se mi vás špatně oslovuje.“
„Smíte. Barbora Světelská. Ale já vás znám z novin, pane Krákoro, na vaše články se vždycky těším. Tak dobře tnout jako vy umí málokdo.“
„Sloupky“, opravil ji pan Krákora, „ale abych to dovysvětlil s tím mořem. Jestli to nevíte, tak v hlubokém pravěku tady mezi těmi českými horami bylo skutečně moře. A ono tady taky  zůstalo. Akorát je z něho rybník.“
„A proč?“
„Nevím. Něco hluboko uvnitř se změnilo. Vždyť jste tvrdila, že se koukáte kolem sebe. ´Z kaprů nestanou se štiky´, praví básník, a: ´z kurníků nevzlétnou orli´.“
„Jo, Dyk“, utrousila, čímž pana Krákoru zaujala z nové stránky a hlavu při tom měla zasmušile sklopenou.
„A kdy ta změna začala?“
„Nevím. Mě z takových otázek bolí žaludek. V mládí jsem se jimi intenzívně zabýval, a od té doby mám žaludeční potíže. Ne pořád, ale vrací se to. A můžu na to jenom Gastrogel, protože ten rozpustím ve vodě, jinak mám problémy s polykáním, takže prášky moc nemůžu.“
„Hypochondr“, konstatovala surově a troufale, „ale ti bejvaj zajímaví. Rozhodně mají předpoklady k fantazii“, a vzhlédla na pana Krákoru pohledem, který jako by ho s úsměvem bral na milost. „Kupte si Domácího lékaře, uvidíte, jak budete inspirován. Ale ještě k tomu rybníku. Proč mu pořád říkáte Mare, když sám tvrdíte, že je to rybník?“
„Tak. Z nostalgie.“
„Podívejte, máte vy ženu?“
Teď se podíval pan Krákora na ni. Její pohled byl skutečně tázavý, vyčkávavý. Něco říct musel, ale začínalo mu taky docházet, že je tady poněkud zpovídán. „Nedomnívám se, že bych mohl být majitelem cizí osoby.“
„Ani přechodným?“
Pan Krákora se na ni opět podíval: měla mandlové oči, překrásné, ale panu Krákorovi na okamžik přišlo, že na něho dopadají s jakousi vlaze hřejivou lhostejností, která se vyznačuje tím, že nemá hranice, a ačkoli je to lhostejnost, je palčivá. Nespadnout se do nich nedalo. Měla špičatý nos.

II


Mám psát ten zasranej sloupek, vyjevilo se v páně Krákorově mozku, když se ráno probudil doma vedle … - Bar---? Barborka? Baruška! ano! Ta ještě spala. Pan Krákora ponadzvihl deku a podíval se na to tělo. Hlavně křivky ho zajímaly. V kombinaci s tak úžasně bílou pletí, která přímo pěla o nevinnosti. Prdelka. To je centrum její nevinnosti, napadlo ho pámbuví proč. Políbil prdelku. Byl omámen tou krásou, ale nechtěl ji budit. Tiše šel čůrat.
Sedl si za stůl a začal rozvrhovat svůj sloupek. Mare Bohemicum. Celá ta armáda bludně plujících lodiček, kde ani kapitáni si nevidí do úst a všemu dohromady je stále umožňováno pokračovat. A tady tato žena. Co mi to vnuká pocit, že právě ona, její bytost, její barva, její dech, její vůně, vlasy… by to celé mohly rozetnout? Postavit ji proti agónii! Jako mořskou pannu ji vrhnout do rybníka, a pak už nebudu muset žvanit. Ale kdo mě bude platit za neexistující sloupky? Ne, perly klesají ke dnu, napadlo pana Krákoru blbě.
„Co to tam děláš, Oldříšku?“, tázala se nečekaně probouzející se Barborka, zajisté se tázala ze dna. „Brousím si pero. Musím napsat sloupek.“
„A o čem to budeš psát?“
„O Mare Bohemicum, už jsem ti to říkal.“
„Jo, to je ten rybník, už si vzpomínám. A kachny!“
„Jo, i mroži. Přemnožili se.“
„Mroži v rybníce? Nespletl jsi se?“
„Nikoli. Tvrdila jsi, že se koukáš kolem sebe.“
„No jo, to máš pravdu Oldříšku. Ale mrože na rybníce, to můžeš myslet jen jako metaforu.“       
„Asi jo. Ale to je úplně jedno. Jsou to mroži. Máš ty vlastně vůbec muže? To´s mně ještě neprozradila.“
Barbora se zapýřila. „Mám. Ale je tolerantní a je architekt. A je na vozíčku.“
„A to tě teď nepostrádá? Nepotřebuje připravit snídani?“
„Nech si ty invektivy. On je samostatný.“
„Aha, ale když si tě bral, tak ještě nebyl na vozíčku, že ne?“
„Ne, ale potom jsme jednou jeli autem…“
„A ty jsi řídila. Už je mi to jasné.“
„Oldříšku, nebuď tak hnusnej.“
„Nejsem hnusnej, já jdu snídat.“
Uskutečnila se vskutku snídaně, při které Oldříšek dál pozoroval svůj neobyčejný objekt, který u snídaně nehovořil, pouze žral. Znovu dostal ten nápad s kometou. Ona snad vůbec není normální. Když dojedla, přála si hudbu. Prý je to jedno, co to bude. Něco hezkého. Oldříšek vyhrabal svého oblíbeného ranního Ravela. Bolero, které si zpravidla pouštěl po snídani. Mandlové oči se zkalily. „Oldříšku, ty musíš napsat ten článek!“, pravila  Barbora. nečekaně při prvních tónech Bolera. „Jo, v tom případě ty musíš jít opečovávat svého muže. Nerad bych, aby se na mě zlobil.“
„Oldříšku, ty jsi hlava otevřená, ty ten článek napíšeš. V tom ti věřím. Ale víš, co bys tam měl napsat? Že celé slavné Mare Bohemicum je vetešnictví. A nedá se ani říct, že by to bylo vetešnictví Evropy, je to vetešnictví vlastních chcíplých ryb. To budou ti tvoji mroži.“
Oldříšek rozpoznal, že tady dosnídala chytrá žena, a že by ji ještě neměl tak rychle propouštět. „Co tím myslíš? Copak nejsme Evropané?“            
„Trochu. Ale jinak jsme Mare Bohemicum, vždyť jsi to sám říkal.“
„Aha“, v tom měla pravdu. „A proč to musí být zrovna vetešnictví? A proč ty ryby musejí být chcíplé?“
Zadívala se na Oldříška démonicky. „Copak jsem ti to neříkala? Já se koukám kolem sebe.“
„Ale kurva, to není možný, pak jsme teda zkumavka Evropy, aby viděla, kde může taky skončit.“
„Tím se nezabejvej Oldříšku, ten článek napíšeme spolu!“
„Sloupek“, opravil ji Oldříšek, a zase si se špatným svědomím vzpomněl na zanedbanou snídani páně architektovu. „A o čem to budeme přesně psát?“
„Už jsme si to vyložili. Vetešnictví a chcíplé ryby. To je jednoduché. My jsme se tady na okolí vyvzdorovali jako národ, abychom pak zjistili, že nevíme, co se sebou máme dělat. Jenom ekonomie a chcíplé ryby. Jedna zajímavější než druhá. To už je solidní námět, ne? S tím už se dá něco dělat.“
Oldříšek soudil, že ano. Něco podobného měl ostatně taky na mysli. „Dobře. Ty napíšeš první tři věty. Já pak budu pokračovat.“
„Papír a tužku.“
Oldříšek jí to dodal. Chvíli přemýšlela a pak to začalo. „Žiji zde už od narození, a musím vám, milí rodáci, sdělit, že zhola nejsem spokojena. To, že obýváte rybník, vás neopravňuje k žabím mravům. Vykoukněte přes pahorky, do nozder nasajte evropský vzduch…“. Tady jí došla pára a navíc jí zazvonil telefon.
„Haló? To jsi ty Honzo, aha. Já jsem se tady zapomněla na Vinohradech. Teď budeme s jedním novinářem sepisovat článek. Mare Bohemicum se to jmenuje. Tam jim to natřu.                    
Ale pak ti udělám doma oběd. Koprovku s knedlíkem. To už se oblizuješ, co?“
Jestli se oblizoval nebo ne, Oldříšek nezaslechl. Pořád se zabýval svým nadcházejícím sloupkem. „Tak podívej“, pravil po ukončení telefonátu, „musíme se ujednotit, o čem budeme psát. Ty jsi říkala vetešnictví a chcíplé ryby. A ekonomie. A národ, co neví, co se sebou.“
Barbora si zapálila pátou cigaretu a pravila: „Jo, to by mohl být půdorys.“
„No jo, ale na to, co jsi napsala, se dá obtížně navazovat. Je to poněkud neurčité.“
„Neurčité? Tak já ti to zurčitím. Napiš tam: jsme obyvatelé jediné planety, jinou k dispozici nemáme, tak bychom se podle toho měli chovat. A ne si hloupě myslet, že náš slavný rybník je nedotknutelný světovými turbulencemi. A že je vůbec slavný. Jsme jedna planeta!“
„Podívej, Barborko, já nejsem astronom a počítat mě nikdy nenaučili. Tohle je pořád příliš neurčité. O žabích mravech zajisté něco víš, ale máš vhled do podstaty a genealogie uspořádání, které umožňuje jejich reprodukci? Dovedeš definovat žabí mravy a odlišit je od mravů? Víš něco o nejnovějších skandálech? Mezi marebohemickými mroži nebo západními žraloky?“
„Nemám, nevím, a je to jedno“, prohlásila rázně Barborka.
„Tak podívej, já bych třeba chtěl být divoké prase v hlubokém lese. Víš, jaké výhody to skýtá? Je přece známo, že prasata jsou inteligentnější než pes. Ta divoká musejí být ještě inteligentnější. Nechtěla bys být divoká bachyně?“
„Ne, já radši zůstanu ženou. A kromě toho jsi trochu nechutný. Podívej se, kolik tady máš špinavého prádla. To se pak člověk nediví tvým sympatiím k prasatům.“
„Hehehe. Prasata sama jsou čistotná. To lidé je uchovávají ve špíně. A jestli mi ho chceš vyprat, nic nebrání tvým ambicím.“
Podívala se na Oldříška smutně. Další úd mužského rodu, který ji zklamal. „Ano, chci být divokou bachyní, a nosit ti línému bukvice.“
Oldříšek si neuvědomil jemnou ironii, protože ho zaujalo téma divokého prasete. „No podívej, to prase bychom mohli zabudovat do toho sloupku. Divoká prasata jsou krásná, troufám si tak říci, lidmi zotročená prasata jsou na tom hůře, ale uvnitř jsou pořád krásná. Ale co už se ocitá mimo estetické kategorie, jsou odrodilá prasata, která se zmocnila mikrofonů a médií a začala nepřirozeně funět lidským jazykem. To je zkáza pro lidský jazyk. Ten už nestaví architektury jako v gotice, v renesanci, v baroku a ještě i v 19. století, to už je jen funění přes opuštěný jazyk do prázdna, a já nevím, kam to může vést. Co si o tom myslíš? To už je solidní motiv, ne?“
„Tohle chceš psát do sloupku v jednom z hlavních deníků?“
„Proč ne? Já už jich mám dost.“
„A koho nemáš dost, kromě sebe?“
„To se mýlíš. Sebe mívám taky dost. Proto chodím krmit ty kachny. Ale třeba tebe nemám dost“, a zase mu bleskla hlavou myšlenka na architekta.
Barboře se kouřilo z lebky. „Čili ty vlastně chceš říct, že už nechceme nic říct.“
Ten její architekt musí být neuvěřitelná osobnost, že tohle vedle sebe strpí. „Budeme chrochtat, autenticky chrochtat“, pravil, „to k ničemu nezavazuje. Akorát to musí být vtipné.“
„Jak chceš vtipně chrochtat? Vtip si přece žádá slova.“
„To si nemyslím“, pravil Oldříšek, a začal si připravovat hrdlo, aby předvedl vtipné chrochtání beze slov. Už při přípravách si uvědomil, že to musí doprovázet mimikou, aby to bylo vtipné. Spustil chrochtání. Při prvním zvuku si připadl jako divoké prase pátrající v lese po bukvicích. Sklonil hlavu, předpažil a rukama si lezl jakoby před ni, u toho se tvářil nespokojeně, chrochtal o sto šest, a fungovalo to, protože Barborka se začala usmívat.
„No to by stačilo“, pravila posléze, „a takhle chceš psát článek, jo?“
„Ne, pouze sloupek.“
„Tak podívej, uděláme to naopak. Ty vymyslíš první tři věty, a já budu pokračovat.“                      
Oldříšek byl sice trochu unaven z chrochtání a prasečí produkce, ale nemohl na to nepřistoupit. „Tak dobře. Zapisuj si.“ A zamyslel se. „Já, divoké prase, přiznávám se, že jsem prasetem. Vy ostatní, chlívná prasata, jistě chápete, že mně to zjednává morální nadřazenost, protože vy se k vaší prasečí povaze nepřiznáváte, možná ve chlívě v rodinném kroužku, ale na veřejnosti ji dokonce popíráte. Já jsem…“
„Ty seš trochu popletenej“, soudila Barborka, „zaprvý seš trochu nafoukanej, za druhý ztrácíš kontrolu, a za třetí – pohybují se tvoje chlívná prasata na veřejnosti?“
„Ne, pouze na dvorku. Ale to stačí.“ Co však Oldříška zaujalo, bylo tvrzení, že je nafoukanej. Vždycky si připadal jako nejskromnější z nejskromnějších. Nikdy nikde nedělal prsa ani nepředváděl bicepsy. Pouze na papíře. Ale tam už ho to začíná srát taky, tudíž ze sebe na papíře udělá divoké lesní prase. Toulá se křovinami a je ve stínu.
„Tak podívej“, pronesl rozhodně, ačkoli ještě přesně nevěděl, kam bude směřovat. „Mare Bohemicum je Mare Bohemicum. Ale my dva jsme divoká prasata, která se u toho moře – v tom moři…“
„Celý je to pitomost. Na prasata zapomeň, budeme labutě.“
Jak se liší labuť od labuťáka? Nějaký rozdíl tam nejspíš bude, ale asi je to jedno. Z nábřeží to stejně nejde rozpoznat. „Tak dobře, budeme labutě. S těma prasatama to bylo asi trochu přehnané. Ale jak se vyjadřují labutě?“     
„Zpěvem.“
„Ty už jsi slyšela nějakou labuť zpívat?“
„Ne, já jsem ještě žádnou neškrtila.“
„Tak mě teď začni škrtit, abych začal psát sloupek.“
Barborka byla nevídaná. Skutečně ho popadla pod krkem a začala ho škrtit. „Ty ničemo jeden, ty ulejváku línej, co se tady chvástáš svejma sloupkama? To je akorát vejmluva, abys mohl mít nohy v teple! Co jsi dokázal?“ A pustila Oldříška.
„Eheh, asi tolik, co ty. Co ty jsi dokázala?“
„Já jsem lékařka. Alergoložka. Kromě toho pečuji o svého invalidního muže – a napsala jsem několik románů. To po večerech.“
„Ty píšeš romány? A o čem jsou?“
„Sám víš, jak je to blbá otázka. Jsou ze života. Z Mare Bohemicum, řekněme. A víš, že labuť se za potravou nepotápí, ponořuje jen hlavu?“  
„Pozoroval jsem něco takového. Tím chceš říct, že seš vcelku zdravá, akorát máš popletenej kokos?“
„Oldříšku, nebuď tak zlej…:“, a následovala další soulož. Architekt to má těžké.

III


Oldříšek taky. Musí psát sloupek, a to s labutí. Sám je prý taky labuť. Prase mu bylo zapovězeno. Podíval se na druhou labuť vedle, a viděl, že se už taky probouzí.
„A smím-li se ptát, co teď zrovna staví tvůj muž?“
„Blob. Ale nechtějí mu to dovolit, i když mu to schválili.“
„Ajejej. Nejmenuje se Kostelka a nejde mu o knihovnu?“
„Jo. My jsme si nechali každej svoje jména.“
Teď se Oldříšek skutečně zastyděl. Pana Kostelky si vážil a přál mu všemožný úspěch, ale skutečně netušil, že zrovna jemu tady okupuje ženu.
„No vidíš to. Tak ty seš žena Kostelkova a lezeš do postele Krákorovi. Já si pana Kostelky vážím, a vědomě bych mu to nikdy neudělal. Teď se cítím jako provinilá labuť. A můžeš za to ty. A já mám psát ještě ten sloupek.“
Natáhla se po Oldříškovi, krásnými bílými pažemi. „Ale labuti milená“, pravila, „nebuď tak hloupý. Venca se nasnídá sám, a my tady v jeho prospěch napíšeme sloupek. Víš, že on je ve válce s podvodním obyvatelstvem Mare Bohemicum.“
„Hovno! S mrožema.“
„No vidíš, a jsme zase u těch chcíplejch ryb. A u vetešnictví.“
„Hele. Existuje v tom Mare Bohemicum v tvým pojetí ještě něco nechcíplýho?“
„Ano“, pravila zasněně, „já, ty, můj muž, jeden režisér a tři spisovatelé a dva výtvarníci, ale ty nebudu jmenovat, oni jsou stejně nejsou známí. Ale Oldříšku, uvědom si, že Labuť, Cygnus, je taky souhvězdí nad námi!“
Oldříšek se podíval do stropu. Starý lustr od mámy. Labutě ale také létají, vzpomněl si, a labuť zpěvná prý dokonce pochází z Islandu.
„Poslouchej, je tvůj muž taky labuť?“
„Když zamítneme prase, tak je“, soudil cynicky Krákorův objev a roztomile se usmál. Oldříšek-novinář si vzpomněl na jednoho vtipného mrože, který anglické slovo „blob“ přeložil – a učinil tak nad hladinou – jako „chrchel“. To je úplně jasné. Tenhle mrož, jak se to jmenuje?, David Vodrazil, jeví až děsivou touhu setrvat ve svém rybníku, kde se má dobře, a za kopečky koukat nehodlá. A hodlá to zakázat i ostatním. „Barborko, to je krásné jméno, tvůj muž je vůdce labutího hejna. Pomocí jeho chrchlu s ním poletíme na Island. Chrchel bude sloužit jako základna.“
Barborka se na Oldříška podívala divně. „To seš vlastenec? Vždyť jsi chtěl psát o Mare Bohemicum. A teď už by jsi zase chtěl na Island! Proč zrovna tam? Tam je finanční krize, banky troskotaj.“
„Barborko, já nevím, jestli jsem vlastenec, já jsem labuť. A teď zrovna chci na Island. Tam jsou gejzíry, mlhy a deště a Železné pobřeží. Tvůj muž může letět s náma. A z vysoka pochcat Davida Vodrazila i s jeho chrchlem.“
Barborka se zamyslela. „Ty jsi anarchista. Jsi nezodpovědný. Ten chrchel je třeba nejprve postavit zde, a za to je nutné se brát. Laciný eskapismus nepomůže. A ty máš ještě psát ten sloupek.“               
„To mám. Budeme psát o chrchlu?“
„Ne… začneme o mně…“, pravila Barborka jaksi posmutněle.
„To může být zajímavé. A dámy mají přednost. Vstávej a jdeme psát.“

Článek nedospěl daleko a zněl takto:

„Když jsem se do této země narodila, bylo smutné, povětrné počasí“, začala Barborka, „a já preferuji jaro. Tedy jsem se stále musela odříkat. Nevěděla jsem však čeho, věděla jsem pouze, že se odříkám. Nevěděla jsem zpočátku, že to, v čem žiji, není svět, dokonce ani Evropa ne, že je to Mare Bohemicum. Útvar původu pravěkého, který se tu v poslední době až patologicky zaizoloval. Zdůvodňuje to alergií a špatnými zkušenostmi předků. Jeho obyvatelstvo je zpravidla zblbé a bezradné. Každý se stará jen o sebe. Obzory neexistují, zakrývají je dusivé hory.“
Tady ji ovšem Oldříšek, děšen i představou, že by měl pokračovat, zarazil. „Podívej se Barborko, tohle nemá smysl. To jsou zase žvásty. Tohle každý dávno ví. Kořenit jim to humorem už mě delší dobu nebaví. A sledovat nejnovější mroží moudra taky ne. Zabalíme to. Nebudeme mluvit. Poletíme na Island.“
„Ale Venca má slíbenou tu koprovku…“     
„A chrchel ještě nepostavil. Říkala jsi, že je taky labuť. Zavolej mu, jestli nechce letět s náma.“
Barborka znejistěla. „A jak tam poletíme?“
„Jsme labutě“, zamával Oldříšek rukama, „asi letadlem. Vím bezpečně, že z Prahy lítají letadla do Reykjaviku. Na internetu najdeme letový řád a peníze mám.“
„Já taky“, pravila trochu uraženě Barborka, „v bance, ale musím se podívat, jestli mám u sebe kartu“, a začala krámovat v kabelce. Oldříšek už zatím na internetu zjistil, že letadlo odlétá v 16´50 a je tam ještě několik volných míst, když zoufalá Barborka zjistila, že kartu u sebe nemá a bude pro ni muset domů.
„Koprovka“, pravil na to Oldříšek, „zavolej mu. Třeba ji může najít a dovézt ji na letiště.“
„Koprovku? Copak ty si myslíš, že si umí udělat koprovku?“
„Hovno, mluvím o tý kartě.“
„Aha. Ale on má svoji taky. Ta je mnohem bohatší než moje.“
„Tak mu sakra zavolej, ať ji s sebou přitáhne taky a na tu tvoji se může klidně vybodnout.“
Barborka koukala na Oldříška zaraženě. „To myslíš vážně? Copak myslíš, že je připravený k letu na Island? Vždyť je vozíčkář. A nemá sbaleno!“
„Ty snad jo?“
Nastala pomlka. „Ne.“
„Já taky ne. Tak půjdeme psát sloupek.“
„Ale co labutě?“
„Labutě budou psát sloupek.“
Barborka se na Oldříška podívala zklamaně. Jako kdyby v jejím srdci něco spálil. Už zase. To je celý její život. „Řekli jsme si přece, že nebudeme mluvit“, pravila trudně. „To nemusíme, ale já musím napsat sloupek.“
„Proč?“
„Kvůli penězům samozřejmě, to by ti mohlo být jasné. A taky, co by mi řekli v redakci, kdyby tam místo mého očekávaného sloupku zelo prázdné místo. Vymrdali by se mnou sakumprdum. I kdybych měl osmatřicetistupňové horečky, ten sloupek napsat musím. Jenom márnice by mě mohla omluvit!“
Barborka se prošla po pokoji. „Márnice, prázdné místo v novinách a peníze“, a opřela hlavu o okno. „To je všechno? To je život?“, pravila ku topení.
„Asi ne. Ale je to tak. Říkali jsme, že nebudeme mluvit.“
„Tak co máme dělat?“, a odvrátila se od okna a pohledem probodla Oldříška.
Oldříšek mlčel.
Zazvonil Barborčin telefon. Chvíli v něm mlčky čemusi naslouchala a pak řekla: „Tak si trhni nohou! Promiň. Já přijedu, ano, večer…“, a konec.
„Architekt?“
Poodešla zasmušilá od okna. „Ano. Jsem zoufalá, nevím, co si mám počít“, a sedla si. „Možná jsem se neměla narodit, protože nesnáším místo. Jedno jediné místo a nacpat do něho celý život. To je přece příšerné!“
Na Oldříška začínalo jít spaní. „Tudíž hledáš jiné místo u mne. Ale to už je obsazené a k závidění taky není. Můžeš cestovat.“
„Na Island? Vždyť´s to zamítl.“
„Ale z čiře praktických důvodů. Nejsme na to momentálně připraveni, tvůj muž čeká na koprovku a já zatím nevím, co bych na Islandu dělal. Tudíž musím napsat ten sloupek. Basta.“
„Napiš ho hezky“, řekla smutně Barborka, a začala schraňovat své věci. „Já půjdu.“ A měla u toho hlavu zase svěšenou.
V Oldříškovi se cosi zlomilo. Vstal a objal ji. „Barborko, nezlob se na mě“, a přitiskl ji blíže k sobě. „Já už jsem takovej, starej mládenec, osamělej vlk, a někdy omylem kousnu. Navíc to může být i profesionální deformace. Mám tě moc rád, Barborko, troufám si říct, že jsem do tebe spadl. Jako do bazénu. Vážím si na tobě úplně všeho. Můžeme se ještě vídat?“
Barborka se vymanila z jeho objetí, zalovila v kapse a vytáhla mobil. „Vem si mobil. Já ti teď zavolám a budeš tam mít moje číslo.“
Překvapený Oldříšek se jal štrachat, kde má mobil, nejspíš v kabátě, ne, tam není, aha, zapomněl ho včera večer na záchodě, když v onom okamžiku telefonoval s Marouskem. Na záchodě ho teď právě zvedal ze skříňky, když mu v ruce zazvonil. Lekl se. Zvedl to. Na druhém konci jistou dobu nic. Oldříšek stál nad mísou a poslouchal, jestli něco nepřeslechl. „Haló?“. Ještě chvíli nic. „Jsi nesnesitelný, ale asi tě miluju.“ Pak zase chvíli nic. „Umíš krásně přemýšlet… A máš krásný kapesník. Zavolej mi a já ti ho vyžehlím.“ Konec.
Ta žena je skutečně neuvěřitelná, napadlo Oldříška, když schovával mobil do kapsy a celé tělo se mu přitom roztékalo něhou. Šel se na ni podívat. Stála už oblečená uprostřed obýváku, zády k oknu, a dívala se palčivě. Pak se to prolomilo v úsměv, jehož koutky ale jakoby se pořád chtěly stáhnout, a řeklo to, skoro šeptem: „Tak se uvidíme. Zavoláme si.“ Oldříšek dostal vlhké políbení a Barborka spěšně zmizela. Koprovka. Architekt. Pan Krákora v prázdnu. Sloupek se před ním tyčil jako egyptský obelisk na Place de la Concorde. Tam bydlel Chopin. Taky melancholik. Na George Sand raději nemyslel.

IV


Pan Krákora lezl na obelisk a opět se i tentokrát, stejně jako předevčírem, snažil vyjádřit. Sloupek byl ovšem zvláštní, na jeho styl nezvyklý. Jmenoval se skutečně Mare Bohemicum, a na začátku pojednával o Libuši, její zdrcující převaze nad běžným obyvatelstvem Mare Bohemicum, co do krásy, co do moudrosti, co do odstupu, co do finálního smutku, který musel nutně obletovat věž jejího jasnovidění, včetně optimistického výlevu o Městě. A ten byl tak patetický, že to už samo zvěstuje přítomnost latentního smutku. Zapletl do toho i Emu Destinovou, pějící z Vyšehradu. Tady má Mare Bohemicum své aiolské harfy! Tady načíná výšiny! Ale pak se mu do toho, nevěděl jak, připletla šílená Viktorka. Zpěvy na splavech a toulky po lesích, a pak s pološíleným výrazem přichází do vesnice žádat potravu. Logiku to dle páně Krákorova překvapeného mínění mělo, poměry se změnily, a co předtím vypadalo tak, vypadá teď onak. Její zpěvy a Libušino proroctví? Proč ne? Viktorka jediná – snad kromě babičky – mluvila výlučně pravdu, právě proto, že vůbec nemluvila, jen vydávala extatické zvuky nad splavem. Když přihlédl k současným poměrům v Mare Bohemicum, měl pocit, že si to dovede docela dobře představit: Libuše na Vyšehradě při svém výlevu, jak se pomalu, nenápadně, ale nezadržitelně proměňuje v otrhanou Viktorku nad splavem. Co způsobilo tuto pozvolnou proměnu? Mroži! To je úplně jasné. Tak dlouho na tom pracovali, až to dospělo tak daleko.
Tato idea se panu Krákorovi hodila, protože teď potřeboval někomu vynadat. Bez toho by sloupek nebyl úplný. Libuše na Vyšehradě v bílé říze. Znamení pološílené ušlechtilosti. Kdo sídlí šikmo naprotí? No samozřejmě, Vrchní Mrož, on je to původně taky kapr, ale prohlásil se mrožem, všichni mu to uvěřili, a pak se za pomoci intrik nechal zvolit Vrchním Mrožem.       
Pana Krákoru to přestalo bavit. Co k tomu ještě dodat? Nic nepsat, šel si lehnout a usnul.
Vzbudil se na večer. Nejdřív se mu nechtělo uznat, že už zase nastal čas, za okny se už přece stmívalo, ale čas na sebe nevývratně upozornil prostřednictvím močového měchýře. Ten ranní otrava! Cestou na záchod si vždy rozebíral situaci. Teď nad mísou zjistil, že je neurčitá. Sloupek a Barborka. Barborka a sloupek. Libuše a Viktorka. Dostal chuť vychcat se z podoby a nemuset už nikdy nic říkat. Nebo jen pět jako Ema Destinová. Příležitostně, když na něho přijde rapl. Uznal, že je to nesmysl, v ženských šatech a na podpadcích by působil nemotorně.
Kolik je hodin? Půl osmé. Pomůže mi vymočený močový měchýř napsat ten sloupek? Asi ne, on už se zase dělá neexistujícím. Co mi ho pomůže napsat? Mozek? Ten se zdá být ucpán hleny. Nedomyslí dál než na okraj hlenu. Co je hlen? Odpadní neurčitost sama o sobě. Ha! Mare Bohemicum! Co kdyby to přece jen mohl dodělat? Pak je ale třeba odpovědět si na otázku, odpadem čeho je ten hlen. A to přesně, jinak ho v nepřátelských novinách následně sejmou, což udělají tak jako tak. Hlen v mozku a vymočený močový měchýř, který o sobě nedává vědět. To je všechno, z čeho může vycházet. Jak to může napatlat na Libuši a Viktorku? Může je jenom spatlat a to už ho nebaví. Mare Bohemicum? Osobně povstane a postaví se doprostřed místnosti. Bosý. Toto jsem já, milí přátelé, všude kolem! Mare Bohemicum? Toto jsem já, už jsem to říkal. Ale co s hlavou? Trčí pozoruhodně a z neznámých důvodů vzhůru, a v mozku je hlen. To bude chtít telefonát.
Koho budeme obtěžovat? Marouska určitě ne, ne, žádnýho chlapa vůbec – Barborka! Pan Krákora se zmocnil mobilu a aktivoval číslo.
„Ano? Světelská.“
„Ty ses nepodívala na číslo, které ti volá?“
„No jo, no, já jsem dělala tu koprovku. Venca spí. Napsal jsi ten sloupek?“
„Ne. Jediné, co mě napadlo, po několika ženských figurách, byl už jen hlen. Ten mám v mozku. Možná, kdybych tě viděl, mohl by se hlen trochu rozpustit. Ženy jsou vždycky inspirace, když jsou tak krásné a inteligentní jako ty.“
„Rozpouštějí hlen?“
„Barborko, chceš být skutečně jen zlomyslná, nebo se chceš domluvit?“
Chvíle uvažování. „Tak dobře, já přijedu.“ A položený telefon.
Pan Krákora si šel ještě pro jistotu na chvíli lehnout, že bude přemýšlet, což mu nevyšlo. Asi tak za hodinu ho vzbudil zvonek. Cestou ke dveřím ho zase začal obtěžovat močový měchýř. Za dveřmi Barborka. Rozpačitě se usmívala a nehýbala se z místa. „Výborně, Barborko, děkuji, pojď dál, já teď potřebuju nutně čůrat.“ Barborka se usmála už určitěji a vstoupila. Odebrala se do kuchyně, zatímco Oldříšek s řinčením konal svou nezbytnost.
Když ji dokonal a vstoupil do kuchyně, seděla už Barborka za stolem a tak nějak se usmívala. „Tak se dívej!“ Oldříšek se díval, ale musel se ve stoje dívat stále déle, protože ho fixoval Barborčin upřený pohled. „Jak se daří tvému hlenu?“, zeptala se posléze. To Oldříška osvobodilo, protože skončilo napjaté mlčení a mohl se začít pohybovat. Usedl na židli a zamyslel se nad případnou odpovědí. Uvnitř hlenu mu svítaly jenom ty tři ženské, přičemž ta třetí seděla naproti němu. Vzpomněl si na ten obelisk, po kterém předtím lezl. Ten pařížský ovšem není úplné terno, vzpomněl si naopak – jako kvalitní novinář měl nutné encyklopedické znalosti všeho druhu – na madam Maakaré Hatšepsowet, egyptskou vládkyni a zcestovalou obchodnici, která se nechávala zobrazovat s vousem. Její obelisk stojí dodnes v Luxoru a má 28 metrů. Vyšší zachovaný prý v Egyptě nemají. Co tady dělá ta dáma? Když se snažil napsat sloupek, lezl v duchu po ní, a na vrchol se nedošplhal? 28 metrů? Je pravda, že v poslední době trochu ztratil na kondici. Nejstarší známý obelisk je starý 2300 let, vyskytl se prý v Babylóně. Možná šlo o nácvik na babylónskou věž. Ale jinak to připomíná: erektující pyj, vztyčený prostředníček /polib  si víš co!/ nebo, a zároveň – okouzlený pokus o navázání styku s nebesy, zbožnou hybris, která ale nikdy neví, jak vysoko to ještě je.          
„Jak se daří tvému hlenu?“, opakovala otázku Barborka.
I zauvažoval znovu Oldříšek. „V mém hlenu se rozbřesklo. Ty jsi obelisk, po kterém lezu. Nebo musím lézt. 28 metrů. Nebo už nevím, ten je vlastně v Luxoru. Ale ty, sedmikrásko, ať už měříš kolikkoli, ty sídlíš na Place de la Concorde! Na tom jsem se usnesl. A taktéž jsem se usnesl, že vyměním sloupek za obelisk. Sedět na hromadě novin už mě nebaví.“
Barborka se dívala soucitně. Co se tady dalo říct? Bezradně se zeptala: „Proč mám stát zrovna na Place de la Concorde?“. „To je blízko Seiny, tam se ti bude líbit. Fouká tam větřík a nejezdí tam auta. A nemají tam obrubníky.“
Barborka se divila, že ještě nešilhá. „A co ještě?“
„Nic. Ale bude ti to tam slušet a já po tobě polezu a možná pak napíšu i ten sloupek.“
„Na mém vrcholu?“
„Možná. Pokud nebude moc svítit slunce. To mně pak nepomůže ani ten bílý kapesník, cos mně ho chtěla vyžehlit. Musím si vyhlédnout počasí pod mrakem. Pak může přijít vyvrcholení, vrcholný sloupek!“
Barborka se ocitla na vlnách neznámé řeky. „Podívej. Máme dvě možnosti. Buďto postel, nebo restauraci.“
„Nebo zkombinovat obojí. Nejprve samozřejmě restauraci.“

Pizzerie a jejich proviant už oba dávno znali zpaměti, svíčkovou a guláš v okolních hospodách dělali s mrzutou omáčkou a mizernými knedlíky, kde to opravdu uměli, bylo na Oldříškův vkus moc daleko, tedy zvolili pákistánský restaurant ob dva rohy.
Úslužný Pákistánec, přítmí, lampy, skoro neslyšné orientální trylky a ničím nerušená intimita. Mlčky studovali své jídelní lístky. Oldříšek nakonec zvolil čočku na pandžábský způsob, Barborka po delším váhání něco s nezapamatovatelným názvem.
Konverzace skoupá, až s vínem a jídlem stoupla nálada a do řeči vstoupilo trochu více vřelosti. Oldříška zaráželo, že Barborka vůbec nemluví o Vencovi. Co tam asi dělá ve svém křesílku nebo v posteli? Vždyť se musí strašně nudit, i když dostal koprovku. Ale přišlo mu nevhodné se zeptat. Barborka zatím mluvila o své práci, vylíčila několik pacientních případů, které ji zaujaly, ale bylo z toho patrné, že svoje pacienty vnímá asi jako dramatické figury na jevišti, jejichž vnitřní aparát je třeba trochu poopravit nebo aspoň předstírat zájem o něj, když si paní doktorka není ničím jistá.
Oldříšek se jí zeptal na její romány, o kterých mluvila v parku a pak už ne. „To jsou moje muka srdce, Oldříšku, bolest z počtu slov a jejich nedokonalosti. Neschopnosti ukončit jejich proud. A dělat to potají a v noci a netušit smysl.“
To už začalo být zajímavé. Oldříšek si vzpomněl na svoje sloupky. „No vidíš to, my jsme spřízněni volbou. Akorát že moje sloupky jsou vcelku krátké, ale musí jich být do týdne strašně moc. A každý týden a už roky. Proto bych chtěl být tím divokým prasetem, co leze po lese, mlaská a hledá bukvice a nikdo už z něho nevypáčí ani slovo. Bránit se budu kly.“
Barborce jakoby trochu zvlhl zrak. Slzy v tom žádné nebyly, ale celá sítnice k nim směřovala. „No dobře, ale pak jsme mluvili přece taky o labutích…“
„Ty jsou komplikovanější a na Islandu je zima. A nejsme sbalení. A ty máš Vencu. A kromě toho jsou úplně pasé, protože ty seš obelisk.“
Barborka chvíli koukala. „Není ti to trochu divné? Obelisk bys měl být ty!“
„Proč zrovna já? Já lezu po zemi a teď mám potřebu na něco vylézt. Kvůli tomu hlenu, co jsem ti o něm říkal. Už mám do mozku nacpaných příliš mnoho bezvýznamných vjemů tady zespoda, tak teď potřebuju nahoru.“
„A to mám jako být já?“
„Nic jiného kolem nevidím. Musíš to být ty.“
Barborce zatrnulo. Jako by se před ní rozevřel vějíř. Místo labutě bude obeliskem, pojede na výlet do Paříže, a Krákora po ní na Place de la Concorde poleze, až bude pod mrakem, a na hlavě jí asi sepíše svůj zdrcující sloupek. Fyzikálně obtížně představitelné, ale vzrušující.

V Paříži byl pan Krákora hospitalizován a psychiatricky vyšetřován poté, co na Place de la Concorde, ozbrojen blokem a propiskou v zubech, se zkoušel za pomoci ukradeného kavarárenského stolku postavit na ramena české občanky Barbory Světelské, která stála přímo pod egyptským obeliskem. Spadl u toho a poranil se na hlavě. Má otřes mozku a v nemocnici bez ustání hovoří, ale česky, pročež povolali tlumočníka z české ambasády, který ho vyslechl a prohlásil, že stále hovoří o dvou významných ženských postavách českých dějin, o Libuši a o Viktorce. Proplétá to nesrozumitelnými polárními fantaziemi o mrožích. Kdo je Libuše a Viktorka se tlumočník Francouzům ani nesnažil vysvětlit. Navštěvovat ho chodí ta dáma, co se po ní snažil lézt na Place de la Concorde.

pondělí 17. 8. 2009

0922 bondy

bondy1

22/09/09

Ozvěny festivalu Hic sunt leones

Bufet Bondy - Egonovsky opojná koláž (bez Bondyho)

hrají členové souboru Ježek a Čížek

režie: Petr Mančal

Bufet Bondy je konečnou zastávkou, rozcestím i zpovědnicí. Tihle lidé sem přijeli náhodou, ale bez jízdenky zpět. Každý se svým příběhem a vším, co unese v jediné igelitce. Odsud vedou jen tři cesty. Rajská, Očistná a Pekelná. Kterou se vydají všichni ti, co na konečnou dorazili? Kdo to rozhodne?

foto

pátek 31. 7. 2009

1020_opera diversa

eod1jpg

20/10/09

ENSEMBLE OPERA DIVERSA

Minioperní nakládačky I & II

10 let souboru Ensemble Opera Diversa

Loupežnická nevěsta - Muž a žena v loďce - Zpívající ženich - Listonoš aneb Krytí plemenné něvské maškarády - Mluvící dobytek - Odchod

foto

středa 22. 7. 2009

1102_dusicky

roubal_derniera2/11/09

Derniéra výstavy Tomáše Roubala a dušičkové zmrtvýchvstání:

Vráťa Brabenec přednesl své nové básně a jiné texty
Ondřej Mrázek přednesl verše dušičkové a moskevské
K tanci a euforii zahrála kapela Abiďas z Benátek nad Jizerou

foto

středa 22. 7. 2009

1027 cizek

bondy1

27/10/09

Bufet Bondy - Egonovsky opojná koláž (bez Bondyho)

hráli členové souboru Ježek a Čížek

režie: Petr Mančal

Bufet Bondy je konečnou zastávkou, rozcestím i zpovědnicí. Tihle lidé sem přijeli náhodou, ale bez jízdenky zpět. Každý se svým příběhem a vším, co unese v jediné igelitce. Odsud vedou jen tři cesty. Rajská, Očistná a Pekelná. Kterou se vydají všichni ti, co na konečnou dorazili? Kdo to rozhodne?

Strana 2 z 16